Srdeční záležitost – přežitek nebo recept na úspěch?

autor: Vlasta Tichá    rubrika: Minutové postřehy    publikováno: 21.09.2009 13:11

Nejlépe dělám věci, které mě baví. Nakonec, kdo ne, že? Často ale potkávám lidi, jejichž konání řídí čistý a ničím nezkalený kalkul a srdce považují výhradně za orgán nutný k přežití. Podnikání jim ale jde a zisky se množí. Naopak mnoho těch, kteří jdou do businessu srdcem, to nakonec vzdá nebo přijde o vše včetně iluzí. Čím se tedy řídit – rozumem nebo citem?

Je pravda, že do podnikání city nepatří, nebo by se naopak z citů v podnikání měla stát samozřejmost?

Když potkám někoho, kdo poslední dva roky stál u plotny ve vlastní restauraci a vydržel to až do doby, než začali chodit hosté a počáteční krize přešla, je to více než inspirativní. Je to důkaz, že to funguje. Trvá to delší dobu, ale výsledky jsou trvalejší a jednoho to snad i více těší. Vypiplá si ten svůj obchůdek, hospůdku nebo jinou firmičku doslova od peřinek, a přestože z něj přes noc není boháč v materiálním smyslu slova, usíná každý večer s čistým svědomím, hromadou plánů, vírou ve vlastní schopnosti a uspokojením ze svého počínání.

Ptám se, proč americký sen většinou začíná takřka naivní vizí, snem, nadšením a tvrdou prací, zatímco český sen začíná tak často jen jako nápad, jak vydělat peníze bez hlubších myšlenek a větších citů. Češi se podivují nad tím, že jejich podnikání nefunguje, ale přitom do něj nejsou schopni jít naplno, obětovat mu všechno, dřít a vydržet. Považujeme Američany za materialisty, ale napadlo někoho někdy, proč je v USA kult úspěchu tak silný? Čím to bude, že tam jsou úspěšní lidé respektováni a jsou inspirací pro ostatní, zatímco v Čechách se snad i pyšníme naším národním rysem – závistí?

Víme o tom, že jsme takoví, ale nic s tím neděláme; dokonce se zdá, že jsme na to svým způsobem pyšní - stejně jako hlupák, který nic neví, ale tvrdí, že je to jeho rozhodnutí.

Znáte ten vtip, jak si Američan přeje stejné auto jako má soused, Němec stejný dům jako má soused, a Čech chce jen to, aby sousedovi chcíplo prase…..? nelíbí se mi. Ukazuje na nás prstem, a to jsme si ho sami vymysleli!

Chtěla bych, aby tady lidé v podnikání více „mysleli“ srdcem a udělali z něj hybnou sílu svého podnikání. Aby je neopouštěly iluze a plány tak rychle, aby se nevzdávali, nezáviděli, ale sami se pustili do práce a vydrželi. Protože teprve když člověk pozná, jak je něčeho těžké dosáhnout, může si vážit někoho, kdo to dokázal. Už ví, co to obnáší, a že by do toho sám nešel nebo by to nezvládnul. Pak nemá potřebu závidět a úspěch jiného pro něj může být inspirací a hnacím motorem.

Lidé se vymlouvají na to, že uspějí jen ti, kteří mají peníze, známé, ostré lokty a další nářadí. Ano, možná to mají v lecčems jednodušší, ale divila bych se, kdyby zažili ten pocit, kdy uděláte něco skvělého, něco, co vás baví, naplňuje a na co můžete být právem pyšní. A ten bych například já nevyměnila za nic na světě.

<< Zpět